ZAHRADNÍČEK/ Vše mé je tvé
"Vždyť všechno mé je tvé a všechno tvé je mé a ty a já jedno jsme."
Devět let manželství na dálku, devět let dopisního otcovství, devět let lásky přes papír. A mezi řádky všechen ten existenční shon, bolest i smíření.
Jan a Marie Zahradníčkovi byli manželé 15 let, z nichž byl on 9 roků vězněn v komunistickém lágru. Po jeho zatčení v roce 1951 byla Marie s jejich třemi dětmi vystěhována z bytu, aby skončila na státním statku bez vody, elektřiny a topení. Když byl vězněn, jejich dvě dcery zemřely na otravu houbami. Byl propuštěn na pohřeb s tím, že už se nemusí vracet, ale pak jej stejně odvezli zpět do vězení. Marie přesto stihla počtvrté otěhotnět. Své čtvrté dítě viděl Jan až v jeho třech letech. Čtyři měsíce nato zemřel.
Inscenace vznikla ke 115. výročí básníkova narození.
Trvání představení: 1 hodina bez přestávky Premiéra: 2.2.2020
“Jan Nebeský umí poezii okamžiku stvořit z minima, i z předmětů naprosto banálních. ...Trmíková umí skvěle zahrát stavy, kdy člověka nepojmenovatelný strach a zoufalství doslova rozervává zevnitř. Nebeského inscenace je vroucím portrétem Marie Zahradníčkové i její poctou.”
Jana Machalická
SCÉNÁŘ Lucie Trmíková
REŽIE A SCÉNA Jan Nebeský
HUDBA Matouš Hejl
KOSTÝMY Petra Vlachynská
-
-
Marie Zahradníčková
Lucie Trmíková
-
Jan Zahradníček
Saša Rašilov
-
Hudební doprovod - Trubka
Ladislav Kozderka
Marie:
Vrátil se kolem 9. května 1960, propustili ho na amnestii. Řezala jsem tenkrát pod kolnou dříví. Jenda byl s klukama kdesi na pastvě, měl dvanáct roků. Mařenka byla se mnou, měla tři roky, hrála si tam a už jsme chtěly jít domů, že budeme vařit oběd. Najednou se otevřela vrátka a před námi Jan. Z devíti let mu odpustili jenom měsíc. Už si myslel, že ho už nepustí, protože šel až poslední den.
Vařili jsme pak oběd.
Jan:
Teď se vracím a jsem tady.
Nahradit vám roky své nepřítomnosti.
Každému jiným způsobem jsem chyběl a teď se každému jiným způsobem budu dávat.
Je mi jasné, že buď se obrodím, nebo zahynu.
Ten údiv, když si uvědomuji, kolik let to uteklo, a že jsem vlastně už stár. Na této kruté skutečnosti se nedá nic měnit a doporučuje se ji klidně co nejčastěji rozjímat. Ale klidně a zhluboka přitom dýchat.
Marie:
Po návratu z vězení skoro nikam nemohl dojít, ani do kostela ne, protože je to do kopečka. Ani moc necestoval. Byl jednou v Brně a doktor mu prý řekl, že je to s ním dobré. No nevím, co na něm viděl dobrého, já viděla, jak zchátral... Byl si ještě ve Žďáře pro občanský průkaz, jednou zajel do Tasova na návštěvu k Demlovi. Potom se blížil podzim, září, říjen a malý Jenda chodil vybírat brambory. Kdesi na poli uslyšel zvonit umíráček. To byl manželův. Dostal chřipku, špatně se mu dýchalo, pořád měl otevřené okno… Začal chrchlat kašel, dostal horečku a doktor ho poslal do nemocnice pod kyslík. Jela jsem s ním sanitkou, seděl vedle řidiče, já seděla vzadu v autě a teď vidím, že se otočil na mě, začal... hlavu měl na bok a začal... a v očích jsem viděla, že je úplně v mdlobách, povidám zastavte, prosim vás, manželovi je špatně a tak on zastavil, manžel naklonil hlavu a zemřel. Tak jsme obrátili sanitku a jeli zpátky do Uhřínova…
FOTO: Zuzana Lazarová, Michal Hančovský