Inscenace vychází z díla Henriho Pourrata, přítele českého básníka a grafika Bohuslava Reynka a jeho ženy Suzanne Renaud. Pourrat byl jedním z nemnoha francouzských přátel, se kterými Reynkovi zůstali v kontaktu i po roce 1948, kdy už nemohli do Francie svobodně cestovat. Obzvlášť pro Suzanne Renaud, která zůstala komunistickým režimem uvězněna na Vysočině bez možnosti kontaktu se svým domovem, byly Pourratovy knihy lidových pověstí, povídek a pohádek, které do Petrkova posílal, posilou.

Lidové příběhy zachycoval Pourrat s podobnou vášní jako u nás např. K. J. Erben. Jsou plné života, humoru, ale i syrovosti, často s hororovým a magickým nádechem. Překlad Jiřího Reynka patří k vrcholným překladatelským dílům do češtiny, dostal za své převedení Jungmannovu cenu za překlad. Vzniklo svébytné dílo, jaké se v překladatelských končinách vyskytuje nadmíru vzácně: jde o převod kongeniální, vcítěný, osobitý, zemitý i básnický, vystihující autorův originální jazyk.

Francouzský prozaik Henri Pourrat (1887–1959) musel ze zdravotních důvodů, když onemocněl tuberkulózou a byl nucen zanechat studia lesnictví, prožít celý život ve venkovském domě v kraji Auvergne (Centrální oblast Francouzského středohoří plná sopek a kaňonů). Znal svůj kraj, jako lidé znají svou zahradu: jeho zahrada ležela uprostřed hlubokých a temných lesů. Při toulkách po okolí začal sbírat a zapisovat lidové příběhy. Příběhy magické a divoké, ale zároveň plné humoru a živočišné šťavnatosti, které obzvlášť v překladu Jiřího Reynka vystupují z textů spolu s laskavostí a hlubokou lidskostí. Překladatel o Pourratovi píše: „Kdo na sobě zakusil léčivost a hřejivost Pourratovy prózy, stěží uvěří, že se všecko započalo těžkou chorobou, o jejímž dobrém konci se dalo dlouho pochybovat. Vždycky ho při psaní vedla jedna základní představa: „znovu otevřít pěšinky do zahrady dětství“, jak se sám vyslovil. A kdesi dodal, že bez dětství srdce je člověk snad dospělý, ale není velký.“